Přestala jsem čekat, až si mě všimne – Část 1

Kdysi jsem na něj čekala.
Každý večer jsem sedávala na kraji postele s telefonem v ruce a obnovovala chat, i když jsem věděla, že nenapíše. Procvičovala jsem jemný úsměv, který mu věnuji, až se otevřou dveře. Zkoušela jsem, jak se zeptám „Jak se ti dařilo?“ jako by odpověď ještě něco znamenala.
Dnes večer jsem nečekala.
Dlouho jsem se sprchovala, pomalu si umyla vlasy a oblékla starou oversized košili, která bývala jeho. Udělala jsem si čaj pro jednoho. Seděla jsem na balkoně a dívala se na světla města místo na přední dveře.
Když konečně přišel domů v 11:47, ani nevypadal překvapeně, že světla jsou už zhasnutá. Jen hodil klíče na stůl a rovnou šel do koupelny. Stejná rutina. Stejné ticho.
Zůstala jsem venku.
Slyšela jsem tekoucí vodu. Slyšela jsem ho pohybovat se v ložnici. Slyšela jsem tichý zvuk, jak si lehává do postele, aniž by vyslovil moje jméno.
A poprvé za tři roky jsem necítila potřebu jít dovnitř a zaplnit ticho.
Jen jsem tam seděla, držela teplý hrnek mezi rukama a šeptala si:
„Už nebudu čekat na někoho, kdo mě přestal hledat už dávno.“
Nevím, co se stane zítra.
Nevím, jestli tu ještě budu, až se probudí.
Ale dnes večer… dnes večer jsem konečně přestala čekat.