Už se nevyčítám: Druhá část, Druhé poselství, které nemohla smazat

Tu noc jsem nespala.

Zpráva mi svítila v mysli více než na obrazovce:

**„Žena jako ty by neměla být takhle smutná."**

Běžná věta.

Kdyby ji četl kdokoli jiný, řekl by, že jde jen o laciné lichotky.

Ale pro ženu, která neslyšela hezká slova po měsíce…

Bylo to jako dát vodu žíznivému uprostřed pouště.

Kdo to byl?

Otevřela jsem číslo.

Obrázek byl prázdný.

Jméno nebylo uloženo.

Ale já si vzpomněla.

Byl to bývalý spolužák z univerzity.

Mezi námi nikdy nic nebylo.

Jen tiché obdivování, které zemřelo, než vůbec vzniklo.

Byl jediný, kdo mě oslovoval:

**„Krásná tvrdohlavce."**

Protože jsem se s každým přednášejícím hádala a snadno jsem se nevzdávala.

Dlouho jsem váhala…

Pak jsem napsala:

**„Kdo jsi?"**

Odpověděl do minuty, jako by čekal s telefonem v ruce:

„Věděl jsem, že si na mě vzpomenete… já jsem Karím."

Zaznělo mi v srdci.

Ne z lásky.

Ale ze strachu.

Strachu ze sebe samé.

Poté napsal:

„Náhodou jsem viděl vaši fotku. Stejný pohled… jenže v něm je teď větší smutek."

Chtěla jsem napsat:

„Nesmějte se mi."

Chtěla jsem ho zablokovat.

Chtěla jsem být tou silnou ženou, která zavře dveře před jakýmkoliv větrem, který by mohl vstoupit do jejího domu.

Ale moje ruka to neudělala.

Napsala jsem jen:

„Jsem vdaná."

Jeho odpověď přišla:

„Vím… a vím, že jste oddanější, než by bylo vhodné, i na úkor sebe samé."

To byla věta, kterou jsem nemohla smazat.

„Oddanější, než by bylo vhodné… i na úkor sebe samé."

Ano.

Byla jsem oddaná domovu, který už mě neslyší.

Muži, který spí po mém boku a nechává mě samotnou.

Obrazu silné ženy, kterou jsem si pro sebe vytvořila…

zatímco uvnitř jsem se tiše rozpadala.

Ráno se můj manžel probudil.
Vypil svou kávu.
Oblékl se.
Prošel kolem mě, která stála v kuchyni ve stejném oblečení, v jakém jsem byla včera večer, s oteklýma očima od bdění.
Neprohodil:
**„Co je ti?"**
Nezeptal se:
**„Spala jsi?"**
A ani:
**„Proč máš oči takhle?"**
Podíval se na mě a řekl jen:
— Modrá košile není vyžehlená?
Odpověděla jsem:
— Ne.
Řekl:
— Dobře.
A odešel.
V tu chvíli…
Neplakala jsem.
Usmála jsem se.
Chladný úsměv, který vyděsil i mě samotnou.
Protože jsem pochopila něco krutého:
**Kdybych dnes zmizela, možná by hledal modrou košili dříve než mě.**
Zvedla jsem telefon.
Byla tam nová zpráva od Karima:
**„Nic od tebe nechci. Jen se nesmaž, abys osvětlovala dům, který už tvé světlo nevidí. Zasloužíš si, aby se tě někdo zeptal: Jak je dnes tvé srdce?"**

Přečetla jsem si ji.

Jednou.

A podruhé.

Pak jsem telefon zavřela.

Ale zprávu jsem neodstranila.

Nechala jsem ji tam…

Jako malý hřích, který nikdo nevidí.

Ale já ho vidím.

Vstoupila jsem do ložnice.

Otevřela jsem skříň.

A vzadu tam bylo šaty, které jsem neoblékla už dva roky.

Schovávala jsem je po tom, co mi můj manžel jednou řekl:

**„Oblékni si něco skromnějšího."**

Vzala jsem je.

Oblékla jsem si je.

Nanesla jsem svou starou parfém.

Rozčesala jsem si vlasy.

Pak jsem stanula před zrcadlem.

Nedělala jsem to pro Kariema.

A nesnažila jsem se vyprovokovat svého manžela.

Jen jsem se snažila uvidět ženu, kterou jsem zapomněla.

Ženu, která se smála.

Která se milovala.

Která se dívala do zrcadla a neptala se:

**„Co je na mně špatně?"**

Večer jsem slyšela zvuk klíče v zámku.

Můj manžel se vrátil.

A poprvé po letech…

Nezaběhla jsem mu vstříc.

Zůstala jsem sedět před zrcadlem.

Vstoupil do pokoje.

Uviděl mě.

Zastavil se.

Dlouze se na mě podíval.

Jako by mě viděl poprvé po dlouhé nepřítomnosti.

S pravým překvapením řekl:

— Kam jdeš, Loine?

Podívala jsem se na něj přes zrcadlo.

Pak jsem odpověděla klidně, jak to ode mě nečekal:

— Nemám kam… Chtěla jsem jít za sebou, ale vrátila jsem se.

Stál tam.

Zmatený.

Jako by mu ta věta neprošla snadno.

Poprvé po měsících…

Se na mě opravdu díval.

Ne na mé oblečení.

Ne na jídlo.

Ne na dům.

Na mě samotnou.

Ale v té samé chvíli…

Zazvonil mi telefon v kapse.

Jednou.

Pak podruhé.

Sklonila jsem oči k němu.

Byla to nová zpráva od Karima.

**Třetí zpráva.**

Natáhla jsem ruku k telefonu…

Pak jsem se zastavila.

Můj manžel stále stál za mnou.

Díval se na mě.

A Karim čekal za malou obrazovkou.

A já byla uprostřed…

Mezi mužem, který mě konečně začal vnímat, a mužem, který si mě všiml, než jsem o to požádala.

Zprávu jsem neotevřela.

Ale také…

**Jsem ji neodstranila.**

**Druhý díl skončil.**

Co si myslíte…

Otevřu třetí zprávu a vpadnu do víru, z něhož se možná už nedostanu?

Nebo bude zmatený pohled jejího manžela začátkem jeho návratu k ní?

Napište svůj názor 👇

**Třetí díl:**
**„Když konečně všiml."**